Legenda klubu se rozpovídala

TISK| Radim Palčík pomohl Synotu do druhé ligy. Začal podnikat, v Kněžpoli dělá Manažera A týmu a ekonoma. 

Jeho rodný dům, kde dodnes s rodinou žije, sousedí v Kněžpoli hned vedle hřiště, takže Radim Palčík fotbalu nemohl uniknout. Po trávníku se honil již coby kluk, strávil na něm většinu dětství. Tím, že nejen výškou čněl nad spolužáky a kamarády, už coby žák zamířil do Uherského Hradiště, kde vydržel až do vojny. Nejlepší roky kariéry vysoký obránce strávil v sousedním Starém Městě, byl u památného postupu Synotu do druhé ligy v sezoně 1996/1997. V ní ale vydržel jen půl roku, protože ve 27 letech ukončil profesionální kariéru a společně se současným trenérem Hluku Václavem Uhlířem se dal na podnikání. „Prodáváme drogerii, máme autopůjčovnu, maloobchod. Snad už to doklepu,“ přeje si s úsměvem bývalý stoper, který úspěšnou éru zažil i v Mutěnicích nebo ve Spytihněvi. Kariéru ukončil v rodném Kněžpoli. V mateřském klubu dodnes působí nejen jako asistent trenéra a vedoucí mužstva, zároveň je ale i pokladníkem.

Bylo těžké ve 27 letech opustit druholigový Synot a jít hrát do Mutěnic?

Nebylo to jednoduché, ale už když jsme postoupili z třetí ligy do druhé, tak jsem kromě fotbalu i pracoval. Dál to nešlo skloubit, a tak jsem si musel vybrat. Rozhodně nelituji toho, že jsem zvolil podnikání. Zpětně mohu říct, že jsem udělal dobře. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nikdy nehrál první ligu, ale zaměstnání budu vykonávat až do důchodu. Fotbalem bych se takto dlouho rozhodně neživil. (úsměv)

Hrával jste ho již od dětství?

Ano. Narodil jsem se v domě, který sousedí s kabinami. Nachází se na polovině hřiště. Otec hrál za Kněžpole fotbal i hokej, ale nedotáhl to tak daleko já. Už v páté třídě jsem odešel do Uherského Hradiště, kde jsem vydržel až do mužů. Byl jsem vždycky vyšší než ostatní kluci, snad jsem vyčníval i výkony. (úsměv)

Stopera jste hrál odjakživa?

To ne. U nás na vesnici jsem začínal v útoku nebo hrál střední zálohu. Do obrany jsem se přesunul až v dorostu.

Kdo s vámi byl v Uherském Hradišti?

Ríša Dostálek byl sice o rok mladší, ale hrál s námi. Trénoval nás pán Zdeněk Malina nebo i Ríšův taťka. Ani jeden z nich už ale nežije. V pozdějším věku nás vedl Petr Vařecha nebo Vlastimil Kučera. Jezdili jsme po celé Moravě.

Je pravda, že jste v mužích debutoval už v 17 letech?

Ano. První start ve Slovácké Slávii jsem si připsal už v sedmnácti letech. Tehdy se tady hrála třetí liga. Po půl roce jsem šel ale na vojnu do Znojma, které tehdy postoupilo do druhé ligy. Polovina mančaftu byli vojáci, zbytek tvořili civilové. Já jsem tehdy na druhou ligu neměl, takže jsem hrával za béčko krajský přebor.

Jaký byl návrat do Uherského Hradiště?

Už jsem se tam moc neohřál. Měl jsem jít do Hodonína, ale klub mě chtěl pouze na hostování. Absolvoval jsem tam jenom zimní přípravu a pak zamířil do Starého Města, které mě koupilo. Na Širůchu jsem vydržel čtyři roky.

Tehdy začínala největší éra Synotu, že?

Klub už vlastnil pan Valenta, ale hráli jsme teprve třetí ligu. Už ani nevím, jak se klub jmenoval. Jestli to byla Jiskra nebo Synot. Podle toho, v čem jezdil a s čím podnikal, jsme věděli, že pan Valenta je bohatý, ale tehdy jsem netušil, že by mohl mít až takové ambice. Se mnou tam byli Jirka Vojtěšek, Roman Bičánek, Dušan Klvaňa, Pavel Strakáč, Radek Bouřa a další kluci. Vím, že jsem v prvním kole seděl mezi náhradníky a pak už nastupoval pravidelně. Vedl nás trenér Jiří Nevrlý a pak František Komňacký. Vždy jsme hráli v popředí tabulky, o postup, ale dočkali jsme se až v mé třetí sezoně. Předtím před námi skončili Slušovice nebo Vítkovice.

Jak na to období vzpomínáte?

Byly to krásné roky. Chodila na nás spousta lidí, kteří s námi pak jezdili i ven. Mým největším zápasem bylo utkání v Ratíškovicích, kam přišlo pět tisíc diváků a já ho gólem hlavou po rohu rozhodl. Tím, že jsme tam vyhráli 1:0, tak jsme soupeři odskočili a nakonec slavili postup do druhé ligy.

Jaké tehdy byly oslavy?

Vím, že po každém domácím utkání jsme chodívali do Hvězdy, což byla diskotéka pod kulturním domem. Při oslavách to bylo větší, ale detailně si to nevybavuji. (úsměv)

Mrzelo vás, že jste pak ve druhé lize už tolik nehrál?

Pár zápasů jsem nastoupil v základní sestavě, ale tím, že se tehdy rozpadalo Uherské Hradiště, přišli do Starého Města Soldán, Bužek a další borci, takže ve zbytku podzimu jsem jenom střídal. I kvůli tomu jsem se rozhodl upřednostnit zaměstnání a fotbal hrát jenom na nižší úrovni.

Proč jste šel zrovna do Mutěnic?

Tehdy tam hráli Martin Hladiš s Michalem Kmentem. Byli jsme kamarádi a zlákali mě tam. Šel jsem do krajského přeboru a druhý nebo třetí rok jsme postoupili do divize. Vím, že nám to dvakrát těsně uniklo a někdejší šéf Jagoš už byl docela naštvaný. Alespoň že napotřetí nám to vyšlo. Mně už se ale nechtělo do Mutěnic jezdit. Přece jenom jsem tam musel čtyřikrát týdně. Ale jelikož jsem ještě nechtěl s fotbalem končit, šel jsem do Spytihněvi, kde jsme postoupili do krajského přeboru. Já se ale chtěl vrátit domů a na vesnici si ještě zahrát s kluky z Kněžpole. Poslední zápas jsem odehrál ve 49 letech. Dál už to nešlo.

Co se tehdy vlastně v Kněžpoli hrálo?

Když jsem se vrátil, Kněžpole koupilo I. B třídu. Tehdy tady fotbal začali dělat pánové Běleš a Živnůstek. Vyhrála se I. A třída, ale bylo tu dost přespolních kluků a já chtěl hrát spíše s těmi domácími za béčko, což samozřejmě nedělalo dobrotu. Byly tady spory, rozepře. Pan Běleš skončil a my začínali ve čtvrté třídě a nyní hrajeme okres, tedy osmou ligu.

V jaké kondici je klub nyní?

Daří se nám především práce s mládeží. Máme dobrou přípravku, které se věnuje hlavně brankář Filip Hančík. Zároveň vede i muže, stará se o celý areál. Je neskutečné, kolik funkcí zastane a co všechno zvládne. Je to opravdu výborný chlap. Věřím, že to bude v budoucnu ještě veselejší. Osmá liga nám ale stačí. My hlavně potřebujeme, aby nám dorostli mladí kluci, kteří by první tým postupně omladili. Pokud se to nerozuteče, můžeme v budoucnu pomýšlet i na vyšší soutěž.

Kdo kromě vás patří mezi nejvýznamnější odchovance Kněžpole?

Zmínit musím Miroslava Pauříka. U nás se traduje, že díky jeho přestupu do Třince máme v Kněžpoli postavenou tribunu. On pak šel do Slavie Praha. Dobrý fotbalista byl i jeho bratr Antonín, který ale zůstal doma. Zapomenout nesmím ani na brankáře Zdeňka Jánoše, který rovněž pochází z Kněžpole. Daleko to dotáhli i Josef Zajíček, který hrával za Baník, Miroslav Kučera nebo Miroslav Lapčík. Z těch mladších to je Víťa Valenta, který byl kapitánem Slovácka, hrával i v zahraničí. V Uherském Hradišti byl i Filip Janečka, nyní je ale v Osvětimanech.

V budoucnu by mohl za Kněžpole hrát i stoper Zlína Jakub Černín, který chodí s vaší dcerou Natálií. Lákáte ho do Sokola?

Zatím na to má čas. (úsměv) Starší Adéla zase žije s Michalem Švecem, který chytal v Luhačovicích a nyní působí v Tečovicích. Zajímavostí je, že když mi bylo osmnáct let, tak jeho táta chytal v Uherském Hradišti. Pak jsme se potkali po třiceti letech. Neskutečná náhoda.

Těší vás, že si holky našly fotbalisty?

Byla to spíš náhoda. Adéla se s manželem potkala v práci, mladší Natálie zase studovala ve Zlíně a Kuba Černín tam hrál fotbal. Asi se potkali někde v hospodě. (úsměv) Hlavně kvůli němu jezdím do Zlína skoro na každý zápas. Občas vyjedeme i ven. Pravidelně navštěvuji také utkání Slovácka, kde mám i permanentku. Pokud nehrajeme s Kněžpolem, nebo nejsem někde vyjetý, vidím každý domácí zápas.

Jste klasická sportovní rodina?

Žena hrála coby žákyně či dorostenka tenis v Napajedlech, holky také sportovaly. Natálie hrála házenou. Dařilo se jí, ale nechtěla trávit víkendy v autobuse. S Kunovicemi jezdila po celé republice. Chvíli mě mrzelo, že toho nechala, ale vím, že jsem s tím stejně nemohl nic dělat. Starší Áďa chvíli hrála fotbal, ale jinak se žádnému sportu nevěnovala.

Vnímáte rivalitu mezi Zlínem a Slováckem?

Většina rodiny fandí Zlínu. Spíš já jsem na derby ta černá ovce, kdo přeje Slovácku, které je mi bližší. Věřím, že se v lize udrží oba týmy. Přestože se Slovácko s příchodem trenéra Skuhravého zvedlo, pořád je to takové nahoru a dolů. Třeba nám pomůže průšvih Karviné, ale nemyslím si, že by nás baráž minula. Otázka je, zda to bude v dalších sezonách lepší. Mám strach. Myslím si, že příští rok nás zase čeká pouze boj o záchranu. Bohužel Zlínský kraj není ekonomicky tak silný, aby utáhl dva fotbalové kluby v lize a ještě hokej ve Zlíně.

Co říkáte na další korupční kauzu, které postihla český fotbal?

Za mě je sázení velký problém, který se může objevit každý rok. Když se dá v Asii vsadit na krajský přebor, tak se toho nikdy nezbavíme. Tlak těch lidí, co to organizují, na hráče je obrovský. Takovým penězům se v nižších soutěžích těžko odolává.

Asi tomu nepomůže ani postup Česka na mistrovství světa, že?

Samozřejmě jsem rád, že jsme se tam po dvaceti letech kvalifikovali a že se na český tým mohu podívat v televizi. Nečekám žádný velký úspěch. Skupina je poměrně hratelná, ale viděli jsme barážové zápasy. Už samotný postup byl velmi těžký. Dánsko hrálo výborně, přesto stejně jako třeba Itálie do Ameriky neletí.

Který z českých hráčů se vám líbí?

Mým oblíbencem, je slávista Provod. Pokud by neměl vážné zranění, tak už dávno hraje v zahraničí. Nyní už to na velký přestup i vzhledem k jeho věku nevypadá. Ve Zlíně se před zraněním dařilo Kubovi (Černín – pozn. red.). Ve Slovácku se mi líbí Marek Havlík.

Jaký jste fotbalový fanoušek? 

Spíš jsem klidnější, ale záleží i na tom, jak se utkání vyvíjí. Při nějakém televizním utkání mám i emoce (úsměv)

RADIM PALČÍK Věk: 54 let

Klub: TJ Sokol Kněžpole (8. liga Jarošovský pivovar Uherské Hradiště)

Povolání: podnikatel (drogerie, autopůjčovna, maloobchod)

Hráčská kariéra: Sokol Kněžpole, Slovácká Slavia Uherské Hradiště, Synot Staré Město, Mutěnice, Spytihněv, Kněžpole Pozice: bývalý stoper Funkcionářská kariéra: Sokol Kněžpole (pokladník, asistent trenéra, vedoucí mužstva)

Největší úspěchy: postup se Synotem do 2. ligy, postup s Uherským Hradištěm do 3. ligy

Oblíbený klub: Slavia Praha, FC Barcelona

Oblíbená postava ze seriálu Okresní přebor? Jirka Luňák